Sluníčko občas vysvitne, krásné dívky a ženy poodhalí nožky, svléknou kabáty, ale vzápětí je zase šmourno, deštivo, větrno a nepříjemně chladno. Agrotechnické lhůty vytištěné na barevných sáčcích osiva všeho druhu se jeví jako nedostižná fikce. Ještě semínka mrkve, petržele lze do půdy zapravit, ale jinak je nutné čekat, až půda oschne a nebude se mazlavě lepit a obalovat boty až olověně ztěžknou. Viděl jsem sice už rozkvetlou meruňku, ale to je otázka, zda chudinky květy ještě nezčernají po útoku ranního mrazíku.
Také tělesná schránka zahrádkáře je po zimních měsících lehce zchátralá a mně osobně se to jeví tak, že každým dalším rokem více a více. A to nás čeká uhrabávání na podzim zryté půdy a tvorba záhonů, práce to veskrze otravná. Záda si přijdou na své a mé obratle bederní páteře na pozici LS 5, 4 hlasitě protestují.
Lidové pořekadlo praví, že „Dej krávě do dížky a ona ti dá do držky", což jistě neznamená, že vám nafackuje, ale že budete mít užitek z jejího mlíčka. I půda na zahradě chce své. Musí se „nakrmit" stejně jako ta kravička. Chce to prostě kompost, nebo lépe hnůj. Tento konečný produkt látkové výměny třeba zrovna těch kraviček, je pro zahrádkáře něco jako mana nebeská nebo řečeno mluvou gurmána alespoň růžový kaviár.
Od své známé jsem dostal typ k jeho získání. Jeho vlastník byl velmi ochotný pán, ale problém nastal ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že má zrovna naloženo. Nešlo nic odkládat a tak jsem se během hodinky vypravil, abych štědrého dárce navigoval na svojí zahrádku. Naše zahradní kolonie má příšerný terén, kterým by šlo až k zahrádce dojet. Všechno bylo rozmoklé a tak nezbylo, než hnůj složit daleko od zahrádky na trávu.
Na další den jsem poprosil a zaktivizoval svého vnoučka. Tedy vnoučka a půl hlavy vyššího nežli jsem sám s nohou o velikosti čísla bot 47. Jen díky jeho mladé a neopotřebované tělesné schránce jsme to v neděli asi během tří hodin zvládli. Poprchávalo, hnůj byl mastný, těžký a zdálo se mi, že jsme oba obaleni těmi kravskými výkaly od hlavy až k patě. A jak tak odvezených koleček přibývalo, tak někde u dvacítky jsme se vzájemně s vnukem shodli, že asi bude lépe to gymnázium dokončit. Protože manuální práce, jako případná další varianta obživy, se mu jako výhodná moc nejevila. A oba jsme byli rádi, že akci HNŮJ máme za sebou.